Je svatba řešením?

Jedna moje známá se v osmnácti seznámila s klukem, o deset let starším, no a hlavně o hodně zkušenějším... Tvářil se jako věřící, ona je (nebo byla?) věřící. Asi po měsíci chození se spolu vyspali. Nebo spíš, on si vzal to její nejcennější. Tak a co teď může taková holka udělat. Vykašlat se na něho? A nebo věřit, že to všecko dobře dopadne, "vždyť je to přece v dnešní době normální". No a tak se začne cpát práškama a seznamovat se se svým přítelem... zjišťovat jakej je, co ho baví. Bohužel už nemá ten nadhled a zavírá si dveře zpátky. Zjistí, že je schopnej jít do kasina a prohrát 20 tisíc... no vadí jí to, ale co. Zjišťuje že vlastně pořádně není věřící, a na církvi mu vadí bohatství (skutečně). Ohaluje, že je na prachy a požitkář, děti nechce, svatbu jestli vůbec, jeho budoucí manželka by měla mít vysokou školu... Nic jí to prostě neříká. Postupně se k němu nastěhuje... Jednou se to začne lámat, téměř se rozejdou. Ale stačí jeden rozhovor... ví o jejích citlivých místech a dokáže si ji vmanipulovat, kam potřebuje. A ona je prostě ještě pořád hloupý děcko, který má za to, že lepšího chlapa nesežene... A tak místo aby si užívala mládí a těšila se na milýho před kinem a museli se pokaždé loučit a pak se zase na sebe těšit... tak má starosti jestli má vypraný a navařený... Postupně přestala chodit ke svátostem, do kostela ještě někdy zajde... A bydlí spolu dál a plánují svatbu snad za rok. Je svatba řešením?

Druhá známá. Seznámila se se svým klukem na diskotéce, a začli spolu chodit, snad ze zvědavosti... Ale taková už je asi fakt ta doba... postupně to taky přešlo na prášky a on se tak napůl nastěhoval k ní. Ona je jedináček a má takovou povahu, že si nikoho neváží, vlastní matkou počínaje a přítelem konče. On je z rozvedené rodiny, takovej všecko vím všecko znám, snaží se na sebe upozornit a získat si úctu okolí. Tedy povahy naprosto se k sobě nehodící, ale v posteli si asi rozumí... Ona byla věřící, on je nevěřící. Přestala chodit i do kostela. Vyřešila by to svatba?

A nakonec známej. Nevěřící, dvacetiletej. Vyspal se s věřící holkou. Ona ho přiměla k tomu, byť je nevěřící, aby šel ke zpovědi. A co kněz na to? Řešení jednoduché, oženit se s ní. Hmm, těhotná není, on se ještě ženit nechce. Ona by si ho snad vzala. Ale z principu ta svatba přece nemůže být řešením!

Tak to vypadá, že je nevěřící chlap na dvě věci. No moje sestra má nevěřícího manžela a celkem jim to klape. Ale tady jde asi o něco jinýho, proč si lidi dělají předčasně a zbytečně takový starosti?