Pamatuji si oči...

Zadívali jste se někdy někomu do očí? Opravdově.... bezeslov....

Je opravdu pravda to co se říká, oko okno do duše. Někdo má oči studené a jde z nich strach... Někdo se vám bojí podívat do očí a uhýbá pohledem... Ale co je nejkrásnější, pohled lásky a vděčnosti...

Chodívala jsem jako dobrovolník do hospice. Tam byl jeden pán, pouze ležel, a nemluvil, asi nemohl. Ale když jsem za ním přišla a něco mu povídala, chytil mě za ruku, přitiskl si ji na rty, a nádherně se zadíval do očí. Ten pohled, ta vděčnost v jeho očích, že za ním někdo přišel a mluví na něj, i když on nemůže odpovědět... Vždy když si na to vzpomenu je mi moc dobře, nevím jestli ten pán ještě žije, ani si nepamatuji jak se jmenoval, ale jeho oči si budu pamatovat do smrti.

Jsou nádherné takové ty okamžiky, kdy je vám krásně, tak teplo u srdíčka. Někdy až vstupují slzy do očí. To jsou takové doteky ráje už tady na zemi. Je krásné že v životě existují takové okamžiky a místa kde cítíme blízkost Boží. Je úžasné, že kolem nás existují lidé s nádhernýma očima...

A ještě trošku zveršovaných myšlenek: 

BEZEJMENNÁ 

Nekoukej se, nesnáším tvoje oči,

oči, ty jiskry zpod obočí.

Nekoukej se, miluji tvoje oči,

když jiskra z tvých mi do mých skočí.

Neptej se mě,

proč mraky čelem se honí.

Neptej se,

co bylo touto dobou loni.

Neusínej,

když toužíš tančit při měsíci.

Neusínej,

když vítr zhasil tvoji svíci.

Neodcházej,

chci toho ještě tolik říci.

Neodcházej,

vždyť ztrácíme čas v okamžicích.