Kde končí síly a začínají žalmy

Neboj se, já budu s tebou. (Iz 43,5)

Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis neporanil nohu o kámen. (Ž 91,11-12)

Pěší putování na Svatou Horu u Příbrami

neděle 16.8. (asi 18 km Blažovice-Rajhrad)

V nedělní odpoledne po požehnání a společné fotce vyrážíme na cestu od Blažovského kostela směrem na Rajhrad. Do uší nám na rozloučenou zní zvony a my plní elánu šlapeme a kilometry ubíhají. Jsem poctěna tím, že mohu předříkávat úplně první desátek naší pouti, která potrvá celý týden. Rozhodli jsme se vyjít ze své všednosti a podstoupit nějaké oběti, abychom se sami přiblížili Pánu a také vyprosili mnoho milostí pro naše drahé. Na konci prvního dne posuzujeme manýry v benediktinském klášteře, prohlížíme si budovy, kde byl taťka na vojenském cvičení a přespáváme někteří v pohostince a jiní na trávníku venku. Noc je velice teplá, hmyz nás trochu obtěžuje a pro mě je trošku náročné najít polohu ke spánku, kdy mě nebude bolet koleno, ani mi nebude svítit do očí pouliční lampa. Můj první den byl ve znamení zjištění, že z vlastních sil asi nebudu schopná dojít až do cíle, že se prostě musím plně spolehnout na Boha a ono to nějak dopadne.

pondělí 17.8. (asi 57 km, nejdelší etapa, Rajhrad-Náměšť nad Oslavou)

Tento den byl dnem mojí největší krize. Ráno vycházíme celkem čerství. Během dopoledne při jednou výstupu do kopce zvedám ze země nějakou větev a používám ji po zbytek dne jako hůl. Setkání s doprovodným vozidlem je naplánováno v Oslavanech a já při svém plazení ke kostelu jsem rozhodnutá, že prostě dál nemůžu a že pojedu. Obědváme a čteme kapitolu z knihy o životě Jana Maria Vianneye. Píše se tam o tom, jak chtěl vzdát své studium a jak to nakonec neudělal. Během přestávky jsem si odpočala a slova knihy mě tak povzbudila, že pokračuji dále po svých. Před jednou z dalších vesnic uvažuji nad tím, že poprosím některého z těch co vedle sebe vezou kolo, aby mi ho půjčili, že bych do cíle přijela na kole, ale nedokážu se k tomu odhodlat. Pak se nějak mírně zdržím a skupina se mi ztratí z očí. Cesta, kdy jsem šla samotná lesem a uvažovala jsem nad tím, co budu dělat, když je nenajdu mě dokonale občerství a naleje mi novou energii. Při další chůzi se mi ale udělá díra do kalhot a poté si mi postupně odírá noha. Při posledním setkání s autem 13 km před cílem, žádám jestli bych se vešla do auta. Je pro mě prostě nepředstavitelné, jít ještě asi tři hodiny v těch rozpadajících se kalhotách. Trošku zástěrkou pro mě je pomoc s vařením. (Ostatní poutníci zdolávají v posledním úseku cesty různá skaliska po řetězech, takže jsem nakonec udělala skutečně dobře.) K vaření nakonec nedošlo. Nocovali jsme na faře, kde nyní slouží otec Jan, náš bývalý farář, který v našich farnostech zavedl tradici pěšího putování. Místní farníci nám tady připravili úplnou královskou hostinu.

úterý 18.8. (asi 40 km, Náměšť-Nová Říše přes Třebíč)

Ráno začínáme mší svatou společně s Náměšťskými poutníky, kteří vyrážejí také pěšky po stopách Klementa Maria Hoffbauera do Vídně. Poté se vlakem svezeme asi 12 km do Vladislavi. V Třebíči nás čeká nádherná prohlídka baziliky a zastávka tam se neplánovaně protáhne až přes poledne. Posledních asi deset kilometrů cesty prozpěvujeme zbožné písně. Večer jsme pěkně přijati premonstráty v Nové Říši, radujeme se velkého množství sprch a na tvrdých matracích spíme tvrdě.

středa 19.8. (asi 54 km, Nová Říše-Kamenice nad Lipou přes Telč)

V brzkou ranní hodinu začínáme mší svatou v krásném klášterním kostele a poté obdivujeme oltáře namalované na zdech a stropní fresku s výjevem svatého Pavla u Damašku. U snídaně si s námi povídá otec opat Marián Kosík, který se tu a tam objeví i v Blažovicích (pravidelně kolem druhého prosince u Boží muky, kde bývají modlitby za padlé při napoleonské válce). V Telči, bývalém působišti našeho nynějšího otce Josefa, máme komentované prohlídky dvou kostelů z šesti, které se tam nacházejí. Delší zastávku děláme u Velkého pařezitého rybníka a kdo má plavky, koupe se. Když odcházíme od rybníka pronese otec Josef památnou větu: "Mě začínají bolet nohy." Později k tomu dodal, že v té chvíli si uvědomil, že obdivuje nás ostatní, které bolí nohy už skoro od začátku a přesto stále šlapeme. V lese před průchodem přes golfové hřiště si opatřuji nové "turistické" hole z větví a snažím se držet krok s ostatními. Přemýšlím, zda se mám posledních 15 km opět svézt autem, a nebo se rozhodnout, že to dojdu. Nakonec si vybírám chůzi. Otec Josef se rozhodl neudělat v tomto posledním úseku ani jednu zastávku. Pijeme tedy za chůze a když si odskočíme do lesa, jde potom hodně těžko dohnat ostatní (tato věta ostatně platí pro celou pouť). Postupně se propadám na konec zástupu poutníků, šlapu sice jak nejrychleji to jde, ale ostatním to prostě nestačí. V předposlední vesnici na mě čekají dva předchozí poutníci, kteří se zastavili pro doplnění zásob vody. Ptám se kolik ještě, prý 3,5 km. Všechno mě bolí, motá se mi hlava, oči se zamlžují, takže se soustředím jen na bílý pruh na silnici, nohy se pohybují jen proto, že to jinak nejde. Do Kamenice dorazíme už potmě a nemůžeme najít kostel respektive faru. Nakonec se nám to podaří, takže můžu při dosednutí na schodek jen zašeptat Deo Gratias.

čtvrtek 20.8. (asi 47 km Kamenice-Klokoty/Tábor)

Farář z Kamenice je správný starší chlapík hodně ukecaný, ale také hodně vzdělaný a sečtělý, takže se od něj dozvídáme mnoho zajímavého. Předchozí den jsem to s námahou nějak přepískla a tak využívám už z rána doprovodného vozidla. To je mi nakonec asi na 10 km svěřeno do rukou a řidič tu trasu jde společně s pěšími. Takže jsem si užila, že mi někdo půjčil auto (patřilo rodičům otce Josefa). A zvládla jsem i zaparkovat s naloženým přívěsným vozíkem. Odpoledne pokračuji už zase po svých a jsem úplně dojata, když můžu pokleknout v zšeřelém Klokotském chrámě a vzdát Bohu díky.

pátek 21.8. (asi 41 km Klokoty-Kovářov)

Ráno máme v šest hodin mši svatou v poutním chrámě a po snídani nám otcové obláti dávají požehnání na cestu. Kráčíme celý den po silnici, k večeru už se mi jde hodně těžko a začínám poněkud malomyslnět, mám strach, že to prostě nedojdu. Na noze se mi udělal další puchýř a jsem hrozně unavená. Po večeři se v kostele modlíme křížovou cestu. V chrámě mě zaujalo zajímavé ztvárnění Nejsvětěší Trojice nahoře na oltáři. Večer už nezvládnu ani dojít na nešpory. Během usínání jsem se rozhodla, že všechny bolesti dalšího dne obětuji za jedny mé příbuzné manžele, kteří by si přáli miminko.

sobota 22.8. (asi 25 km Kovářov-Svatá Hora/Příbram, poslední úsek)

Vstáváme hodně časně, protože již 5:49 nám odjíždí autobus. Přehlasovali jsme otce Josefa a rozhodli jsme, že se ráno asi 11 km svezeme, abychom do cíle dorazili včas. Poté co přejdeme přehradu Orlík, začíná pršet. Nestihla jsem se nasnídat a tak je mi špatně, kříží se oči a motá se mi hlava. Naštěstí se v jedné obci můžeme občerstvit. Děláme si přestávku v budce na autobusové zastávce a přečkáváme tam největší liják. Pak se s drkotajícími zuby vydáváme na další cestu do téměř neustávajícího, ale už mírnějšího deště. Sice už mi není špatně, ale pořád mám strach, že to nedojdu. K bolestem všech kloubů na nohou se přidávají ještě dva nové puchýře. Chůze v mokrých botách a pláštěnkách připomíná hromadu tučňáků, nebo pajdajících tučňáků. Od obce Jerusalem se modlíme poslední růženec pouti a já dostávám za úkol předříkávat desátek "který Ducha Svatého seslal". Máme velikou radost z rozcestníku žluté turistické cesty s nápisem: Svatá hora 1km. Mokří ale šťastní přicházíme k chrámu za zpěvu mariánských písní. Míjíme se se svatbou a fotíme se na schodech v pláštěnkách. Ještě celí mokří poklekáme v chrámu. Mísí se v nás různé pocity a ani nelze formulovat myšlenky nebo slova... prostě jen... Salve Regina... Deo Gratias...

Do tří hodin, na kdy je domluvena mše svatá, máme ještě dost času. Převlékáme se tedy do suchého, obědváme a prohlížíme si poutní místo. Potom společně s poutníky z našich farností, kteří přijeli autobusem, slavíme mši a znovu a znovu děkujeme a pokládáme na oltář společně s dary i všechny naše úmysly a prosby. Při čtení evangelia dostávám pořádnou pecku. Svůj úmysl na ten den jsem už psala... a teď se četlo: "i tvoje příbuzná Alžběta počala...i když byla považována za neplodnou...vždyť u Boha není nic nemožného". A tak prosím i vás, kteří jste dočetli až sem, pomozte mi modlit se za ty manžele, vždyť u Boha není nic nemožného.

A co napsat závěrem? Jsem velice šťastná, že jsem mohla na pouti být. Pomohlo mi to k posílení důvěry v Boží pomoc a opět to trošku nakoplo můj duchovní život. Jsem také vděčná za to společenství, které se vytvořilo mezi námi 18 poutníky. Jistě velký dík patří také našemu panu faráři, který nám po cestě poskytl potřebný duchovní doprovod a bez jehož fyzické neunavitelnosti a nesmrtelného optimismu bychom asi nedošli (i když jsme na tyto vlastnosti celou cestu brblali). Díky také všem, kteří se za nás modlili. A největší dík samozřejmě tomu Nejvyššímu.