Tak nějak jsem se ztratila... Nemám cíl (kromě toho jediného jistého, kterým je smrt), a už vůbec nemám ani směr. Zůstala jsem stát na fleku totálně zauzlená do svých emocí, do rozporu mezi tím co si myslím, co cítím, co si myslí a cítí ti ostatní a možná taky mezi tím co říkám já a co říkají ostatní a jak to chápu já a jak ostatní. Vidím kolem sebe jen změť, kterou nedokážu rozplést a nedokážu rozlišit co je dobré a co špatné.
A Bůh mlčí... neříká nic, ale vím, že je se mnou. A taky nikam nejde. Je se mnou v mém zamotanci a mám takový dojem, že se mu v něm líbí... Chtěla bych, aby někam šel, a aby mě vzal sebou a ukázal mi kudy ven a kam dál. Ale nejde, nejde nikam, ani mě nikam nevede... Co tím myslí? Copak může člověk žít bez cíle? Copak se může vyvíjet, aniž by tušil kam směřuje?
Asi bych se měla zklidnit a odejít někam do poustevny a přestat běhat za mlhavými přeludy "dokonalých nápadů". A až budu vědět KAM pluji, možná najdu i ten správný vítr... A nebo mě třeba nějaký mořský proud dokolébá k naprosto netušené pevnině i bez mého pochopení a přičinění...
A asi to udělám a odejdu "na poušť"... Třeba se mi v samotě podaří najít sama sebe, třeba zjistím, kterým směrem se mám natočit a vyuzlím se z toho všeho... A třeba bude Pán pořád se mnou...
+
A nejen svatí:-) U mě to trvalo 5 let. Bůh je s Tebou mnohem víc, než si myslíš. Víc než kdy jindy.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.