Hodina pravdy!

Tak jsem dnes měla takový.... "den upřímnosti".

S jedním kamarádem jsme si vyříkali, nebo spíš vypsali vzájemně naše mínění.

Ono to začlo takhle... jednou... kdysi... jsem po něm, chtěla, aby mi napsal, co si o mě myslí. Myslela jsem to tak, jestli si myslí, že jsem fajn kamarádka, a nebo že jsem úplně pitomá baba, se kterou se baví jen tak, protože nemá s kým jiným... no hádáte správně, byl to jeden z mých záchvatů méněcennosti. Ale přesto mi ten kamarád na to tenkrát neodpověděl. Teda on odpověděl, ale nenapsal, co si myslí.

No a nedávno na to přišla znovu řeč, a já jsem si vzpomněla, že mi to tenkrát nenapsal. Slovo dalo slovo a on slíbil, že tedy ten "posudek" vymyslí... Pak mě trošku strašil... měla jsem z toho dojem, že na mě nenašel nic dobrého... a pořád odkládal poslání dokumentu. Jednou už ho dokonce chtěl poslat, ale v tom momentě, kdy se rozhodl, mu spadl net. No a tak se moje dlouho a s obavami očekávané hodnocení ke mně dostalo až dnes. (Poté co jsme řešili naše rozdílné názory na cosi zásadního a strašně důležitého ;) )

No a tak jsem to přečetla. Polkla. Zjistila, že je to fakt drsně upřímný. Jo to jsem potřebovala, tak jsem to chtěla. Vono člověku strašně moc pomůže, když slyší upřímnej názor od někoho, kdo ho dobře zná. No a zjistila jsem, že má pravdu. Že se opravdu projevuju tak jak píše, i když to mnohdy myslím úplně jinak. A že jsem někdy zbytečně zakomplexovaná a utrápená. A tak jsem začala psát odpověď, některé věci jsem musela vysvětlit, proč jsou tak jak jsou. Některé jsem musela částečně vyvrátit. A pak jsem musela samozřejmě napsat jako odvetu zase hodnocení jeho ;)

A pobrečela jsem si. Ne při tom čtení, ale při psaní toho vysvětlení. Protože si člověk uvědomí, jak mu vlastně všichni ubližujou, a že v životě nezažil nic dobrýho. No pak utře slzy a začne si uvědomovat, že toho krásnýho a dobrýho bylo vlastně strašně moc, ještě víc než toho špatnýho, a že je vlastně blbej, že to nevidí. No a nakonec jsem se začala potutelně usmívat, když přišlo na řadu to odvetné hodnocení... tak jsem mu tam tu upřímnost vrátila... sice asi ne tak rozsáhle a důsledně jako on mě, ale povzneslo mě to nad vlastní trápení ;DD

Ale ty vogo, fakt mi to moc dalo. Zjistila jsem, že mám někjaký kvality, o kterých jsem ani nevěděla, nebo jim nepřikládala důležitost. A taky jsem zjistila, že stačí málo, aby se lidi kolem mě cítili líp. Takže snad si z toho vezmu ponaučení a bude vám všem se mnou fajn. :)

Doporučuji každému človíčkovi něco podobného. Ona sice je ta pravda někdy nepříjemná. Ale když ji přijmeme s otevřeným srdcem, tak nás může uzdravit!