Kdo neprožil, nepochopí

V pondělí jsem byla na pohřbu. Mladý hezký kluk, 18 let. Sám se rozhodl skončit se svým životem. Neznala jsem ho, byť byl můj příbuzný. Ale tato událost mi dala nový pohled, také díky kázání otce biskupa Posáda...

Pohřeb byl smutný, myslím, že v takové situaci se každý sebe ptá... co já jsem mohl udělat, abych ho uchránil od takového radikálního řešení. Projevuje se určitá něžnost i u lidí, u kterých by to člověk nečekal. Chvílemi jsem si říkala... kdyby ten chudák kluk věděl, jak moc ho mají ti okolo rádi, asi by to neudělal. Projevili mu tu lásku taky za života? Nebo až po smrti? A čím si asi musel projít... jaká trápení... že se rozhodl to takto vyřešit? Neměl se o koho opřít, nebo to byla nemoc?

Vím z vlastní zkušenosti, že kdo má Boha, tak je na tom v zoufalých situacích líp, než ten který nemá... Ale jen Bůh nestačí... musí tu být ještě člověk. Protože Bůh sice vyslechne, pochopí, miluje. Ale nechytí za ruku, neobejme kolem ramen, nepohladí po hlavě. Tohle musí udělat člověk.

Já nyní prožívám jedno z těžkých období svého života. Zamilovala jsem se do svého snu, do své představy. V jednom mém oblíbeném filmu je řečeno, že sny jsou velmi nebezpečné, protože nemají žádné chyby. A nyní si uvědomuji, že je to velká pravda. Před nedlouhou dobou moje představa "zemřela". Pohřbila jsem ji. A oplakávám. Není to jednoduché, je to chvílemi dost zoufalé. Ale mám Boha, a taky hodně lidiček kolem sebe, kteří dokážou obejmout a pohladit. Jen jsem chtěla říct, že dokážu pochopit situaci toho chlapce, který vyřešil svůj problém, tak jak ho vyřešil. Ne, že bych o tom uvažovala... jen si Bůh dokáže všecko zlé použít k dobrému.