Navěky...

Jediný jistý a jasný na životě je smrt. Je to jednoduchý říct, ale při představě naší smrtelnosti se nám stejně srdce zachvěje.

Byla jsem včera v práci. Jednoduchá a krátká věta, člověk chodí do práce pracovat, a taky aby měl nějaký peníze....

...a při práci v hospici může člověk stát u lůžka, vnímat poslední dechy člověka, který odchází navěky a dívat se na jeho manželku...

A po tom posledním výdechu ji obejmout a nechat vyplakat, a jeho obléct do krásného šedého obleku, udělat mu křížek na čelo a zapálit svíčku.

A po chvíli obejmout a nechat vyplakat ženu na vedlejším pokoji, jejíž muž také právě dobojoval...

Stála jsem tam... a v duchu opakovala "pro jeho bolestné utrpení..."

Věřím v život věčný... a věřím také, že mám "tam nahoře" dva nové přímluvce.

Hospic... hospic je prostě srdeční záležitost, i když za měsíc budu pravděpodobně jinde. Ale to co člověk prožije u lůžka umírajícího, je něco vzácného, co mu nikdo nevezme...