Asi mi přeskočilo...to se stává

A musím musím sem něco napsat. Jsem naštvaná, co je největší problém, že nemám proč a nemám na koho. To že jsem dnes nedala zkoušku s tím fakt nemá nic společnýho, fakt. Člověka někdy popadne taková chuť udělat něco šíleně praštěnýho a strašně se baví tím jak na něho ti okolo koukají blbě. No ale to taky dneska není, nebo jen ne úplně. A neudělalo mi dobře ani mé oblíbené rejpání. A to kamarád více než hodinu "trpělivě argumentoval" (ještě že pouze on-line, my bysme se na živo možná i pokousali:-) a dokonce o tu hodinu i posunul odchod do říše snů. No, vděčnost? Nevím, ale zase jsem donucena sem něco napsat, cokoliv, jen abych to ze sebe shodila. Ale nende to. Drží se potvora.

Hvězdy již dávno vyšly v temnu noci, všechny tři vozy jsou nadité k prasknutí (myšleno velký, malý i volkwagen) těch mých nerudných, nešikovných, nepoužitelných, nenormálních, nepěkných nemyšlenek.

Asi fakt začnu psát surrealistické básně. Toky volných asociací. A bolí mě hlava, už týden, to bude z té angličtiny. Pani magistra nám dnes řekla, že když jdeme na zkoušku z angličtiny, že by to chtělo umět anglicky. Ono se to zdá logický, ale kolikrát jde člověk na zkoušku z něčeho a umí to?

Je to fenomenální ba přímo pyramidální! (čb. film z roku 1944,  jmenuje se: "Neviděli jste Bobíka?" a hrají tam S. Beneš a R. Hrušínský, moji oblíbení)

Končím báseň. Jdu spát, musím časně ráno vstát a jít slzy sušit. (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, tentokrát kniha) A slzama to vlastně všechno začalo, tak už jsem si vzpomněla. Holky to mají jednodušší, můžou brečet nad vším, i když to není vždy žádoucí. Tak jsem zbavena své naštvanosti, na slzy, který nejsou, nebo nejsou kde mají být a jsou kde nemají. Proč jsem vlastně tenkrát brečela?