Army pacifista

aneb kterak může mít den 26 hodin, alias výlet přes půl republiky.

Jeden můj kamarád je fanda vojenské techniky, druhý zase vláčků... Když se to dá dohromady, tak z toho vznikne výlet vlakem přes půl republiky na přehlídku vojenské techniky Bahna. A co nalákalo mě? Možnost výletu na takovou dálku, kde jsem ještě nebyla, na podobné akci také ne... A vypadnout na den z domu, se dvěma dobrými přáteli a mít výmluvu proč se neučím... :-)

Tak posádku bychom měli, tedy přistoupíme k suchému popisu našeho cestovatelského dobrodružství.

Den začal velice, velice brzy, snad ještě dříve než brzy... Konkrétně 14.6. v 00:38. To jsem se vzbudila dvě minuty před budíkem... Nutné raní hygienické a dochystávací postupy byly vykonány ještě s jedním okem zavřeným... Odjezd byl stanoven na jednu hodinu dvacet minut. Se snídaní v jedné ruce a klíčemi v druhé jsem se dostala do prvního dopravního prostředku tohoto dne a usedla za volant. Světlomety likvidovaly tmu před vozidlem a postupně byl vyzvednut jeden kamarád v 1:21 a druhý v 1:22. Rodnou vesnici necháváme na dlouhou dobu za sebou a řítíme se vstříc dobrodružství (na tachometru 70 km/h).

Na parkovišti u Lidlu bylo těžko si vybrat místo, poněvadž jich tam bylo tolik... Autíčko jsme opustili a vykonali první přestup dne na noční autobus č. 96.

Paní v noční pokladně na brněnském hlavním nádraží nám poskytla servis s propočtem nejvýhodnější jízdenky do Rokycan, aby později zjistila, že je skutečně nejvýhodnější ta skupinová zpáteční, kterou jsme žádali hned na začátku...

Noční expres z Bukurešti přisupěl k nástupišti, vypustil páru... No to sice ne, ale zní to dobře :-) Pannonia se tuším jmenoval... obavy jsme měli, ale kupodivu jsme našli volné kupé a zaujali palebné pozice. Přisedla si k nám ještě paní středního věku se středně velkou taškou. Mohli jsme vyrazit do tmy. Sem tam probliklo kolem trati nějaké teplé světýlko od sodíkové či rtuťové výbojky... Paní byla z Frýdku, kratce ani tak nemluvila, ale prozradil ji přízvuk na předposlední slabiku... Jela do Havlíčkova Brodu, v němž v životě nebyla, jela přes noc, přijela tam v sobotu brzy po ránu....proč? - naprostá záhada...

Když člověk zrovna nespal, nebo nepodřimoval, bylo vzrušující pozorovat postupné rozednívání a východ slunce...a potom se třeba taky učit glykolýzu...

V Praze začínalo sobotní ráno... přivítali nás bezdomáči na lavičkách před nádražím a Václav stále ještě sedící na koni a prohlížející si liduprázdné náměstí... Krátká procházka po Václaváku pro zabití té chvíle času... Když jsme odcházeli, již jsme potkávali výpravy turistů, velkoměsto začínalo tepat v sedm hodin ráno. Se vzpomínkou na tři balóny na čisté obloze nad matičkou Prahou jsme nastoupili do dalšího vlaku.

Nádraží v Rokycanech bylo svěží se zvýšenou koncentrací zelených osob, nikoli vodníků. Naše budoucnost byla velmi nejistá... Bude jezdit kyvadlová doprava? Vejdeme se všichni do jednoho autobusu pravidelné linky? Ne, ne, ani první, ani druhé. Proto jsme museli přistoupit k operativnímu řešení nastalé situace. Prostudováním mapy bylo zjištěno že do Hrádku, vyskytujícího se o nějaký ten kilometr blíže cíli, vede trať, tudíž by tam mohl jezdit i vlak. Po příchodu na nádraží jsme zjistili že takový vlak, či spíše lokálka o jednom vagónku má odjezd stanovený za dvě minuty od té chvíle. Po bleskurychlém zakoupení jízdenky šéfem dopravního odvětví následoval rázný pochod k první koleji, zdolání schodů, a již jsme měli naději v lepší zítřky...

Tento nápad neměla pouze naše tříčlená výprava, proto se na pochod z malebné vesničky jménem Hrádek vydala pěkná skupina... Ve vedlejší vesnici by mělo být údajně záchytné parkoviště a odsud kyvadlová doprava... Do této jsme dorazili, místní o čemkoliv takovém nevěděli, ale nasměrovali nás kam asi máme jít, cedule ukazovali vzdálenost Strašice 7 km. Bylo na nás abychom se rozhodli, jestli nám stačí tento turistický výlet do Dobřívi, nebo si budeme věřit a dojdeme až do cíle... Důvěra ve vlastní schopnosti a ješitnost nás donutili pokračovat v pochodu. Najednou se z ničeho nic před námi objevilo to záchytné parkoviště...první meta zdolána. Další dilema bylo nasnadě. Svézt se poslední úsek autobusem, a nebo se vydat dle šipky pešky údajně posledních 800 metrů... To přece není tak daleko, že?

Po zdolání prvního kilometru jsme trošku dostali obavy, jestli tam nechyběla nula... Vzdálené výstřely zvěstovaly, že jdeme alespoň správným směrem. Pořadatelé po cestě nás potěšili informací "asi kilák tamtudy". Neodpovídalo to sice té prvotní cedulové informaci, ale zbavili jsme se strachu z absence nuly :-)

A již jsme tam přišli...dosáhli jsme mety, udrželi si svou ješitnost, a našli Toi-Toie. Prohlédli jsme si současnou i historickou vojenskou techniku, na které a kolem které se vyskytovalo lidí jako takových těch malých, zelených... jo, kobylek. Taky jsme udělali nějaký ty fotky, snědli svačiny, shlédli ukázky vojenské i policejní... Mohli sledovat uniformované vojáky i vojenské fanoušky od 0 do 100 let... Nakonec jeden člen naší výpravy pojedl trampskou cigáru, a mohli jsme se, ehm, vydat, ehm, na zpáteční, ehm, cestu.

Ale to jsme již přece věděli, jak na to! Přišli jsme na stanoviště kyvadlových autobusů a svezli se k rozbitému mostu u záchytného parkoviště. Vláček motoráček nám jede, za nějaké dvě a půl hodiny, času máme vskutku dost. Tak jsme po cestě zaparkovali na jedno. Společně s únavou a sluníčkem to způsobilo veselost a bezprostřednost celé čety, ten největší a nejsilnější byl zvolen velitelem a měl za úkol rozrážet vzduch.

Poslední hodinu do příjezdu lokálky jsme strávili se zbytky svačin na sluníčkem vyhřátem betonu s nohama bimajícíma v kolejišti, kam je vstup zakázán.

Jedním z posledních výrazných zážitků dne byla ještě dvouhodinová čekačka v tentokrát přelidněné Praze. Museli jsme se proplést přes centrum až ke Karlovu mostu, ale co přišlo potom... Procházka po nábřeží při takovém tom úžasně teplém a měkkém světle unaveného slunce mizejícího za Hradčany...

V kupé v našeho posledního vlaku další zajímavý typ člověka... Vysoký mladík s pěti zavazadly vystupují půl hodiny po půlnoci ve Žďáře. No má to kouzlo, ty noční vlaky.

Pro změnu zase na dvacet pět minut noční Brno a noční rozjezd ve dvě. A zaparkování auta o půl třetí v naší ulici...

Je to dlouhý... téměř tak jako byl náš den... zív...