mašina

Dneska jsme byli na výletku. Konečně první výlet prázdnin, na kterým nám vyšlo naprosto skvělý počasí! Škoda, že to byl poslední oficiálně prázdninový výlet. My vysokoškoláci sice začínáme až za čtrnáct dní, ale to září už není ono....

Jeli jsme do Dolních Bojanovic, kde se konalo "Zarážání hory". To sice není žádná velká folklórní akce. Je to spíše menší folklórní akce ;) Ale pro mé kamarády, kteří tam ještě nebyli na žádné akci, to bylo takové pozlehké seznámení s místem a tradicemi... No a pak jsme zapadli na chvilku ke strýcovi do sklepa... Byli jsme štyré, ale z toho dva řidiči... Zní to blbě, že... ale tam jsme dojeli jedním autem, a nazpět odjížděli dvěma, protože jsem si tam vyzvedávala své opravené vozítko... No ale víte co to je... být ve sklepě a nemoct se napít... To je strašný mučení! Takže první co jsem udělala bylo, že jsem si nalila vínko a pomaličku pocucávám ;) (poté, co jsem dojela domů a podařilo se mi zaparkovat na vjezd).

Ale abych se od vínka dostala k tomu, co chci vlastně psát... Poslední dobou tu na blogu řeším ty svoje komplexy a tak... No a včera, když jsem usínala, jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která se stala před několika lety.

To jsem tak šla v klidu a pohodičce po dědině. Svítilo sluníčko a měla jsem skvělou náladu. Usmívala jsem se na všechny okolo a bylo mi opravdu fajn. Na chodníku nedaleko kostela stály a povídaly si dvě babičky. Když jsem je míjela, tak jsem slušně a s úsměvem pozdravila, jak se sluší na dobře vychované děvče. Jedna z nich se se mnou dala do řeči. Druhá asi odešla. No a ta první se mě na cosi ptala. A na nějakou moju ségru se ptala, která je ta vdaná, a jestli je to ta hubená, a já jsem přisvědčila. A teď naráz to přišlo... Začla povídat něco ve smyslu: "Ty tvoje sestry jsou takové pěkné a štíhlé a ty vypadáš jako mašina. To ti tak chutná jíst? Nebo co? No fakt. Mašina. Čím to je?" No tak jsem na ni chvílu zírala s otevřenou pusou a nevěděla, co jako na to říct... Poté co slovo "mašina" zopakovala asi čtyřikrát, jsem se nějakou nic neříkající frází rozloučila a pokračovala domů...

Nálada samozřejmě okamžitě zmrzla. Koutky úst se otočily na opačnou stranu. Oči začaly vlhnout... Co si ta babka o sobě myslí? Mašina!.... Ale vždyť má vlastně pravdu... A bla bla bla... dokážete si představit nad čím vším začne člověk v takové situaci přemýšlet....

No a teď jsem si na to vzpomněla. A myslím že je opravdu nutná určitá empatie, pokud člověku říkáme byť pravdu... A nějakou jasnou pravdu je někdy zbytečné říkat. Já samozřejmě vím, že moje sestry jsou štíhlé...ale že vedle nich vypadám jako mašina... Jistě vím, že by se mi nějaký kilčo dolů hodilo, ale že by mi to musel říkat na potkání každej...

Taková pravda mi určitě nepomohla, spíš mě utvrdila v mých komplexech. Byla pronešena necitlivě a nebyla jsem na to připravená. Takže nejen že mi zničila jeden nádherný den, ale ještě spoustu dalších... Měla jsem totiž potom takový pocit, že se na mě lidi už nemůžou dívat, jak vypadám strašně, tak mě na to musí upozornit... A taky že moje sestry jsou opět hezčí, šikovnější, obdivovanější, jen já jsem se jaksi nepovedla...

No teď se na to snažím dívat z jiné perspektivy. Ona přece i ta mašina může být hezká a užitečná a potřebná. Sice není tak  elegantní a dynamická jako sportovní auto. Ale má mezi vozidly své důležité místo. A když si vezme nový kabát a pěkně se naleští, tak jí to může i slušet ;)