Volným pádem

Minulý týden se mi zdál sen, doopravdy.

Jela jsem s někým v autě, a jeli jsme strašně rychle. Všude kolem byl sníh. Auto uklouzlo a já jsem najednou padala dolů z útesu. Prostě takovým tím volným pádem, když se nemáte čeho zachytit a prostě víte, že až dopadnete, tak se rozplácnete a nevíte jestli přežijete, ale spíš vám připadá, že ne. Čas se tak jaksi zpomalí, ale nemáte z toho blbej pocit. Moje myšlenka v tom snu byla... Bože přijmi mě do své náruče.

Podobný pocit se zpomaleným časem jsem zažila i naživo... Pár dní po svých sedmnáctých narozeninách jsem se coby cyklistka srazila s náklaďákem, a byla to moje vina. V momentě, kdy jsem už věděla, že srážka je nevyhnutelná jsem byla v takovém stavu jako v tom snu... situace trvá zlomky vteřin, ale máte dost času na to uvědomit si, jak to s vámi vypadá, svěřit svou situaci do rukou Bohu, a pak už můžete jen čekat, jak to dopadne. Nečekáte objektivně dlouho... ale vaše vědomí si plně uvědomuje co se děje a čekáte... možnost je i smrt... a je celkem reálná... ale nebojíte se jí.

Včera mi došel mail od vedoucího diplomky... a já jsem si uvědomila, že duševně jsem zrovna ve stavu toho člověka padajícího z útesu... Nemám se čeho ani koho v myšlenkách zachytit, všecko se mi hroutí pod rukama, všecko na mě padá... a nemůžu nic dělat, jen čekat, až dopadnu... pevně věřím, že to bude do Boží náruče. Možná mě ale nechá si nadřít hubu... možná mě nechá dopadnout do kamení. Já nevím... ale věřím... protože vím, že mě miluje.