Byla jednou jedna holčička. A byla strašně smutná, protože s ní nikdo nechtěl kamarádit. Nikdo ze spolužáků ji nezdravil. Přestože se učila dobře, jediné kamarádky ve třídě měla ty propadající, protože těm psala úkoly, diktovala slohové práce a radila při písemkách. A ony za to byly vděčné. A ta holčička záviděla všem ostatním, jak jsou lepší a dokážou se bavit, a mají spousty přátel a líbí se klukům a chodí na oslavy narozenin a...
Pak rostla a dostala se na střední školu, kde na tom nebyla o moc líp... No sice... prospívala s vyznamenání a měla pár kamarádek... ale pořád byla introvert jako blázen. To by ani tak nevadilo... ale záviděla... že není taková jako ti ostatní, kteří vypadají žádanější, šťastnější, chodí na diskotéky, jsou krásnější, hezky se oblíkají atd. Bála se zdravit spolužačky, protože si myslela, že ji nevidí rády, a tak je radši ignorovala a trápila se tím ještě víc.
Až se najednou probudila a začala zjišťovat, že to nikam nevede... Snad to bylo z náhlého osvícení Duchem Svatým... Stal se z ní téměř extrovert. Oslovovala neznámé lidi, na všechny se usmívala a dělala věci, které by do ní nikdo neřekl...
Rána pro vývoj naší slečny byl příchod na vysokou školu. Ajajaj, neznámí lidé, neznámé prostředí, absence jakékoli podpory... Bum, jsme zase tam, kde jsme byli, v komplexech méněcennosti, uzavření do sebe... Žádné neštěstí ale netrvá věčně. Časem se daří získávat pevnou půdu pod nohama, kontakty, přátele a známky v idexu. Z intorverta se zase občas stává extrovert a není k tomu potřeba ani tolik alkoholu :) Je potřeba navázat nějaké kontakty s vědeckými kapacitami, získat téma bakalářské a poté i diplomové práce... A ono se to přes různé patálie podaří! Až nakonec dojde k uznání! Jedna ze spolubojovnic ji označí za diplomata, za vyjednávání s jedním nepříjemným docentem... A zazvonil zvonec a pohádky je konec. (Pohádka musí mít dobrý konec... proto končí svatbou, nebo zadáním diplomové práce. Co bylo potom, o to už se radši nebudeme zajímat.)
Přátelé, tento příběh je pravdivý. Ale neberte ho vážně. Všechny události jsou nestydatě vytržené z kontextu. Holčička o které je pojednáváno nikdy nebyla objektivně nešťastná. Jediné co lze považovat za věrohodné je konstatování, že po světě chodí extrovertní introverti.
No, to sice jo, ale pořád to budou introverti, nebo extroverti. Ono je důležité na sobě pracovat tak, aby mohl člověk vycházet s druhými. Introvcert se otevřít a přílišný extrovert raději zklidnit. Nejlepší je zlatá střední cesta. Buďme rádi, že jsou na světě oba. Můžou se doplňovat a podporovat.
Holka takhle získala jen pár přátel, zato žádné povrchní, které získávají extrouši. Takže jediné co je potřeba je nakopat do zadku ty komplexy a paq jde všechno líp
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.