Jak je život křehký

Občas nad tím přemýšlím... když vidím pomačkané karoserie aut, rozbité sklo a zasypanou krev na chodníku... ale člověka se to moc nedotýká, neuvědomuje si, nečeká, nepočítá....

A když se téměř nemůžete obléct kvůli třepajícím se rukám po vysilujícím tréninku... a bolí vás celé tělo... máte možná radost, že jste živí a zdraví... ale spíš ne, neuvědomujete si to...

A přijedete domů, a je vám nalita decinka červeného a nemáte chuť dělat to co musíte...

A přijde mamka a říká, "Půjdete se se mnou pomodlit?" Jedna známá zemřela, srazilo ji auto u Rohlenky, zraněním podlehla. Rozklepou se vám ty unavené a otřískané ruce ještě víc. A najednou, když pustíte počítač a čtete už počtvrté zprávu o popáleném dvouletém dítěti, myslíte na ty rodiče, jak jim asi musí být těžko. A vzpomínáte na tu vaši známou, kterou stále vidíte v těch háčkovaných papučích, s drdolem černých vlasů, sedící v kuchyni, popíjející kafe a povídající něco veselého... slyšíte její smích... Že tak často zemře někdo, koho byste vůbec nečekali... a u Rohlenky... je to tam tak nebezpečné? Před nějakou dobou tam taky zemřel jeden, kterého jsem znala. Asi před třemi týdny jsem tam já málem měla nehodu...

Jak je ten život křehký... neznáme dne ani hodiny... zabíjíme čas polemizováním o očistci, o věčnosti a já nevím o čem... a co bychom Pánu řekli, kdybychom před ním dnes stanuli, tak jak jsme... Bdíme? Pán příjde v hodinu, kdy se nenadějeme...

A tak se modlím za tu paní, kterou jsem znala a měla ráda... a najednou není důležité teologické odůvodnění očistce, nejdůležitější je naděje, že mohu prokázat někomu tu službu lásky a obětovat za něj modlitbu a věřit že na to Nejvyšší vezme ohled.