Mokrou botou plavou vodou

Boty nejdou vyždímat. Utopil se ožralý rafťák. Tři Krumlovské jezy jsme nesjeli.

Nalézt v roce týden, kdy bude opravdu každý den alespoň 8 hodin pršet je celkem umění. Kapky vody si hledají cestičku mezi vlasy, stékají na nos a odtud kapičkou směrem ke středu Země. Pádlo a barel jsou nejlepší kamarádi, voda je vlažná a mokrá. Vzrušující zážitky se šíří od očí mapujících přicházející peřej či jez přes ruce a kolena, aby se zvláštním mrazením zastavili někde mezi srdcem a žaludkem. Přestává pršet a my stavíme, nebo boříme stan. Bubnující kapky nás uspávají, studené nohy a ožralci budí. Boříme se do bláta, jíme z ešusu, chodíme na prohlídky do klášterů, hradů a dolů. Pijeme pivo za 17 a za 20. Hrajeme kvarteto, hrajeme na pitomce, hrajeme ťuťuťuťuí. Vyléváme vodu z lodi, dáváme si panáka, vytahujeme z Vltavy tenisák a láhev piva. Voláme AHOJ, hrajeme poker a pexeso a pěchujeme věci do barelu. Slepě důvěřujeme půldnu hezkého počasí a ždímáme oblečení. Jsme zklamání zákazem plavby, mapujeme důkladně Krumlov a děláme v jeho ulicích jedinečnou večerní exhibici zpěvu.

(Tak přibližně vypadal program naší školní expidice na Vltavě. Kvůli zákazu plavby jsme skončili již v Krumlově místo v Boršově. Dva půldny i svítilo sluníčko. Přes všecko to ale byla vydařená akce.)

Skvělé pocity jsou, když se po třech dnech obujete do suchých bot, které jste uchránili proti vodě třemi sáčky. Nebo když si dáte pořádné jídlo. Nebo když sjedete jez. Nebo když zalezete do suchého spacáku...