Za mřížemi

Su strašný dacan... jsem na to přišla včera ve zpovědnici... tam ostatně člověk zpravidla zjistí, že je dacan... ale že až takovej...

Všechna lenost a sobectví a další darebáctví nabraly na rozměrech ještě tím, že jsem musela mluvit šeptem, na co už nejsem za posledních pár let u zpovědi zvyklá... a ta mříž, která mě dělila od kněze mi připadala jako mříž od odpuštění, ke kterému mě nechtějí pustit... jako mříž, která mě dělí od Boha, kterému se ani nemůžu podívat do očí, protože na sebe práskám samý špatnosti...

A proč mi vlastně ten Bůh chce odpustit? Jen proto, že jsem přišla a všechno na sebe takhle pěkně práskla? Nebo proto, že mě stvořil? Nebo snad proto, že mě miluje? A proč miluje někoho, kdo mu dělá samý naschvály?

A tak slzička ukápla, a roztřesené rty mohly zašeptat jen jedno slovo: DÍKY. Díky za milosrdenství.

A ještě jeden dozvuk to mělo... dozvuk řekla bych téměř katastrofický... protože jsem se přihlásila na pěší pouť... a má z toho letos šílený strach, ještě větší strach než z těch předchozích... ale asi to tak má být... mám tam jít a mám zložit všetku starosť na Pána.

Takže lidičkové... jestli chcete nějaký úmysl poslat na pěší pouť s jedním strašným dacanem, dejte vědět, slibuji, že se budu modlit....