Odvaha se zbláznit

"Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně."

Zrovna ve chvíli kdy jsem se rozhodla napsat o tom, jak jsem se zbláznila, rozesmálo mě dnešní slovo na den... Já ho chci totiž naprosto popřít. Z mého pohledu by totiž mělo znít: "Mějte na mysli, co je vůle Páně, a proto se chovejte nerozumně."

Vypadá to sice, jako by z nás chtěl mít Pán blázny, ale ono jít za láskou za každou cenu a přitom si zachovat dekorum moc nejde...

"Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova..." To je věta, která mě asi nikdy nepřestane udivovat. Jak někdo může bezvýhradně zahodit všechny svoje plány, všechno co si přál a po čem toužil a skočit po hlavě do nejistoty a nebezpečí? Není naprostý blázen?

Nebo sv. František z Asissi... vykašlat se na kariéru, postavení, pěkný oblečení, zajištěnost a kámoše... a obléct se do pytle, žebrat, kázat a objímat malomocné? Dost divný, že?

Copak nebyl v dějinách spásy nikdo NORMÁLNÍ?

Ale když se podívám na svůj život za posledního půl roku, také začínám pochybovat o své "normálnosti" a mám vtíravý pocit, že jsem se musela buď zbláznit a nebo zešílet (no ještě možná se zamilovat, ale o tom později).

Někdy v zimě, kdy vládly třeskuté mrazy jsem souhlasila s tím, že pomůžu s přípravou konference "Zdravotník, křesťan v dnešní nemocnici". Trpěla jsem už rok a půl v zaměstnání jako chemik ve strojírně a každou směnu vyčítala Pánu, proč mě kurňa pomáhal dostudovat, když je to všechno stejně na nic... Během balení baget a pití do sáčků jsme si povídali s jednou sestřičkou a já jen tak mimoděk a od boku plácla, že jsem přemýšlela nad tím, že bych změnila obor a studovala na zdravotní sestru, ale že do toho nemám odvahu. A ona na to taky jen tak mimoděk odpověděla, že si myslí, že bych to zvládla... Ale mě tady ta důvěra tak nakopla, že jsem asi za týden skutečně podala a zaplatila přihlášku, fakt netuším proč... A dny ubíhaly a já se začala učit na přijímačky a pak zase přestala, protože nebyl čas... A pak jsem se začala ucházet o zaměstnání ve fast foodu (z důvodu toho, že kdyby mě přijali na školu - což jsem vůbec nepředpokládala - bych možná mohla lépe plánovat směny). A během týdne jsem skutečně zaměstnání změnila a na výplatnici ubylo pár tisíc... A pak jsem šla na přijímačky, jen tak aby se neřeklo a neuměla jsem nic... Seděla jsem nad papírem naprosto v klidu s modlitbou "Jestli mě Pane chceš mít zdravotní sestrou, tak to zařiď". A přišlo rozhodnutí, že jsem přijata, pořadí 5/120...

A tak trávím dny přípravou sendvičů a hranolek a ve svých 26 letech opět začínám studovat... A jak to všechno dopadne ví asi jen ten, který to zrežíroval... takže se s obavou z budoucnosti vracím do své role blázna, čtu scénář pozpátku a nestačím se divit (a lidé v mém okolí si stále intenzivněji klepou na čelo...)