Má být řeholník nadčlověkem, nebo "jen" světcem?
Co může člověka ještě v dnešní době přimět chtít žít svůj život v klášteře? Snad to chtít být jiný a lepší, nebo dokázat, že na to má, a přitom nebýt pyšný? To si poněkud drsně odporuje...
Vždycky jsem si myslela, že jsou v klášterech úplně normální lidi, kteří jen nosí jiný hadry a trochu víc se modlí a snaží se žít dobře... Jenže jsem z druhé strany barikády zjistila, že to prostě není pravda. V klášterech jsou hříšníci, kteří byli vyvoleni k tomu, aby se vzdali své vůle... Ono se sice pěkně řekne, že to není pravda, že by se člověk vzdával své vůle, že se prostě tak dlouho cvičí, až se jeho vůle stane stejnou jako vůle Boží... ale pojďte si to zkusit... (možná je má potíž v tom "tak dlouho" - jak je to přesně dlouho?).
A tak člověk sice neví, co přesně by si přál, ale ví, že to co je kolem něj, není lidsky úplně ono... ale ví, že tam je, protože ho Bůh vyvolil, i když je sice určitě spousta vhodnějších lidí, kteří by se tak nepříčili a byli by vděčnější a spokojenější, ale Bůh zvolil zrovna jeho... a proti takové důvěře se nedá říct prostě jen "mě to nebaví", "myslím si, že toto nezvládnu", nebo "mám toho plný zuby"...
Takže prostě není řeholník ani nadčlověkem ani světcem (i když to druhé je "samozřejmě" cílem), ale člověkem kterému Bůh řekl "tebe jsem poslal na toto místo, protože ti věřím".
A tomu se nedá oporovat... takže můžeme jen přiškrtit svou pýchu, nebo vzlyk v hrdle, nechat se od Pána pohladit po tváři našemi vlastními slzami, vyždímat kapesník a snažit se dál zjišťovat k čemu je člověku ještě v dnešní době klášter...
Ono je potřeba v takovém společenství hlavně být psychicky dost odolný a mít někoho (kněze) který nás znal už před tím třeba a pozoruje naši cestu, aby mohl třeba poradit, aby člověk nešel mimo.
Já osobně na to neměla a navíc jsem se kvůli tomu ještě zbytečně trápila, což je vražedná kombinace:-))
A pak je taky problém, že v církevním prostředí existuje taky dost manipulace..... je tam hodně problémů, kterýma se člověk musí prokousat. A třeba časem můžeš zjistit, že tohle není tvoje cesta, že to bude třeba jiný řád, nebo budeš žít sama.... U Boha je tolik možností.
Já to osobně brala tak, že je to jako když začnu s někým chodit, chce to čas, aby to mohlo růst, poznávat se, a pak se uvidí, bud to člověk dá, nebo ne. A když ne, tak to není tragédie :-) (i když si to okolí třeba bude
myslet). Mě osobně trvalo roky než jsem pochopila, že milost předpokládá přirozenost:-) Některý věci prostě na sílu dělat nemůžeme.
Jinak manželství je taky náročná cesta:-))), jak na jedné tak na druhé straně se učíme poslušnosti:-)
Přeji hodně sil, moudrosti a Ducha svatého:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.